Na téma veřejných zakázek a jejich transparentnosti již byly popsány stohy papíru a je s podivem, že každý se cítí být povolán na toto téma diskutovat, přinášet rady a doporučení, ale přenést tyto v zásadě správné a fundované myšlenky z akademické roviny do praxe, zatím bohužel znatelně pokulhává. Co je toho příčinou a proč se obecně nelepší povědomí společnosti o vnímání korupce? Je skutečný stav opravdu tak alarmující, jak je nám prezentováno v médiích, nebo je to jen přehnaná snaha novinářů mít senzaci za každou cenu, ať už je pravda kdekoliv?
Pravda jako obyčejně bývá někde uprostřed a do ideálního stavu máme opravdu daleko. Musíme si umět ukázat příčiny pocitu neměnné, nebo zvyšující se míry korupce ve společnosti. Je to důsledek dnešního fungování tržně globalizovaného světa, kde už nejenom jedinec, ale celé národy a státy přicházejí o tradiční hodnoty, které byly pevnou kotvou v nejistých dobách. Práce, půda, kapitál, tradiční výrobní prostředky jsou devalvovány podle momentální potřeby a klasické pojetí uchovávaní hodnot je dnes silně narušeno. Žije se rychle a zběsile, ve společnosti lze pozorovat, že platí heslo užij si dnes, kdo ví jak bude zítra. Média nás v tomto konzumním pojetí fungování světa a společnosti jenom utvrzují a nelze se tak divit, že život většiny populace se zužuje pouze na honbu za penězi. A tak se řeší jediná otázka, kde je rychle, co nejvíce a s co nejmenším úsilím získat. No a jedna z poměrně bezbolestných metod jak je získat, je korupce. Chci tím názorně ukázat, že korupce je celospolečenský problém a jakkoliv přísný zákon, nařízení, kontrola a dohled je neefektivní, dokud se nezačne řešit morálka ve společnosti jako celek. Pokud to však s postihem korupce myslíme skutečně vážně, je nezbytně nutné, aby všechny složky, které se podílejí na přípravě a realizaci veřejných zakázek pracovali efektivně, kompetentně, ale měli především opravdový zájem řešit a realizovat vše čestně a poctivě.
Co to v praxi znamená? V prvé řadě nastavit zadávací podmínky výběrových řízení tak, aby byly transparentní a nebyl umožněn jejich případný výklad na několik způsobů, podle toho, jak se to zrovna někomu hodí. Snížíme tak například možnost případného účelového vyřazování nabídek uchazečů z formálních důvodů, jak se často v praxi děje, protože daná nabídka se někomu nehodí do krámu. Je však třeba objektivně konstatovat, že i ta nejlepší nabídka neznamená záruku kvality a transparentnosti. Zákon o veřejných zakázkách, který u nás platí, má mnohá úskalí, ale jsou zde i další dlouhodobě neřešené problémy, na které je tento zákon krátký a měla by se zde především zaměřit naše pozornost, protože bez těchto souvisejících příčin, je sebelepší zákon k ničemu. Transparentnost zakázek nekončí jejich vysoutěžením a zadáním zakázky vítězi. Je to pouze administrativní úkon, ale pokud chceme opravdu a spravedlivě potírat korupci, ta pravá práce by měla přijít až následně v době, kdy se takto vysoutěžená zakázka začne realizovat. Zde by měli nastoupit kontrolní mechanismy státu, které začnou realizaci zakázky pečlivě kontrolovat. Známým nešvarem např. stavebních prací je tzv. přeprodávání zakázek. Co to v praxi znamená? Jednoduchou věc: výherce zakázky tuto zakázku přepustí druhé firmě, samozřejmě za určité procento, bakšiš z původní ceny díla a je zcela běžné, že druhá firma opět zakázku přeprodá dále. Vzniká nám tak řetězec firem, kdy na konci tohoto tunelu je to, že na stavbě místo původní firmy pracují úplně cizí lidé, často lidé pracující načerno, bez patřičné kvalifikace a odbornosti. Nemusím jistě dodávat, že se pak šetří na všem, počínaje materiálem a konče ochrannými pracovními pomůckami. A kdo nejvíce tratí? Samozřejmě zadavatel, a to v kvalitě odvedeného díla, stát v podobě povinných zákonných odvodů a daní a v neposlední řadě hlavně špatně placení zaměstnanci. Je s podivem, že tato běžně zavedená praxe nechává státní orgány celkem chladné a přitom je schopná postihovat občany a živnostníky za malé prohřešky a někde jinde utíkají státu miliony. Přitom by se stačilo podívat, kdo a jaká firma na stavbě pracuje a ověřit si, čí je nebo není takový člověk zaměstnanec. Je velikým morálním problémem, že majitele stavebních firem akceptuji takový systém realizace zakázek, protože by si v první řadě měli uvědomit, že sami jsou oběťmi takového systému. Často se pak díky tomu dostávají do existenčních problémů způsobených například pozdními platbami a jsou tak ve velice nevýhodné situaci při vymáhaní svých práv. Důsledná kontrola staveb je nesmírně důležitá, ale je opravdu zájem o tuto kontrolu? Nakolik dozorové orgány jsou důsledné při své kontrolní činnosti a nakolik se před tímto všeobecně známým nešvarem přivírají oči? Jak jinak je možné, že když už dojde k plánované kontrole, mnohdy nenajdeme na stavbě jediného dělníka, zato pracovního nářadí najdeme všude plno různě roztroušeného po stavbě? Je to náhoda, nebo někdo dostal informace o plánované kontrole? Přivírání očí před tu menší a tamhle větší lumpárnou je bohužel zatím hluboce zakořeněno v naší společnosti. Přitom by stačilo trochu důslednosti a aktivní přístup k řešení problémů. Čeká nás však ještě hodně dlouhá cesta k nápravě.
Jednou z cest je také rychlost a vymahatelnost práva. Není možné, aby se vyšetřování velkého množství korupčních kauz tak neúměrně dlouho táhlo a mnohdy končily v zapomnění, nebo odložením případu. Tato liknavost a pomalost celého systému je však také způsobená politickými zásahy v minulých letech, kdy kontrolní orgány, počínaje policií, byly záměrně finančně poddimenzovány, což způsobilo masívní odliv schopných a fundovaných lidí z těchto institucí do soukromého sektoru. Pokud má být boj s korupcí efektivní, je nutno vytvořit pro kontrolní orgány kvalitní pracovní zázemí, ale hlavně, a v dnešní době hodně diskutované téma, motivující mzdové ohodnocení pro zaměstnance. Pokud nedojde k rychlé nápravě hodnoty lidské práce, nikdy se neposuneme kupředu a zůstaneme zakonzervováni v marasmu dnešní doby včetně korupce.