Co vyhrávalo volby v roce 2017? Úmyslně nepíši kdo, to je přece každému zřejmé, ale co. Tím, co vyhrálo, nejsou programy kandidujících ani významné události, které nutí lidi vyjádřit názor nohama a jít k volbám, ale v relativním klidu a hojnosti jsou to charismatičtí vůdcové. Není na pořadu dne ani poplatek u lékaře, ani to nejsou církevní restituce, ale prostě to, co signalizovala Evropa zvolením Emmanuela Macrona, Angely Merkelové nebo Sebastiana Kurze a co je předobrazem Andreje Babiše.
Vše jsou to osobnosti s obrovskou mírou charismatu a vůdcovskými sklony s omezenou schopností hledat kompromisy. Lidé aktuálně volají po jasném slovu pronášeném silným hlasem člověka, kterému na první pohled věří.
Myšlenka, že bude hlavním tématem pro Evropu migrace, vzala za své, když všechny strany nějakou formou vyjádřily jasný nesouhlas se stávajícím stavem a snahu vše řešit. Pomohlo to jen částečně německé AfD i panu Tomio Okamurovi k ovládnutí krajní pravice hlavně tím, že začali jako první. A ať se to někomu líbí nebo ne, charisma má Tomio Okamura taky. Ostatně byl by schopen získat podobný výsledek i kdyby mu zbyla jen kritika „cikánů“ a obecně nepřizpůsobivých.
Z těchto úvah je zřejmé, co dle mého názoru chybělo konkurentům a co je nutno zvážit v dalším uvažování o tom, jak dále.
Pokud není velké téma s velkým „T“ vyhrávají hlavně vnější znaky a ne obsah slov. Dalo by se také říci, že lidé nechtějí slyšet negaci a rizika, ale jen to, že to někdo umí řešit.
Levici v Evropě nastavil téma k úvahám „jak dále“ řecký premiér Alexis Tsiprase s formací SYRIZA, který vzal hlasy zásadovým radikálním komunistům a místo, aby v „revolučním“ prostředí těžili oni, tak drtivě vyhrál. A i když nyní trochu pokulhává, stále vládne a popularitu chce získat zpět například darem miliardy € pro chudé a důchodce k Vánocům. Slovenští komunisté by mohli vyprávět o „luxování“ svých příznivců a členů premiérem Robertem Ficem, i když už vlastně pomalu nemá kdo vyprávět, vzhledem ke stále klesajícímu potenciálu 0,62 %.
Štěstím českých komunistů je, že v tomto čase netémat nenašla ČSSD odvahu zavrhnout koketování s kapitálem a vygenerovat vůdce. Ono to vlastně ani moc nešlo, protože je za 20 let prolezlá osobními zájmy a prospěchářstvím jdoucím od nejnižších úrovní komunální politiky. Bez mantinelů ideologie je prostě těžké udržet na uzdě chtíč před jednotou cílů a zájmů strany.
A jak dále komunisté? Zde je možný postup pro ideologii řízené levicové strany. Vygenerovat jasnou osobnost ve věku mezi 35-55 lety, schopnou formulovat, obhajovat a prosadit myšlenky aspoň na následných 10 let. To vše doprovázeno nadprůměrnými rétorickými předpoklady a vizáží schopnou zaujmout. Vytvořit kolem takovéto osobnosti tým realizátorů schopných ne jenom pracovat, ale i oponovat, diskutovat mezi sebou a hledat v té diskusi řešení. Návrat demokratického centralizmu v systému fungování stranické struktury. Ten systém byl bohužel mnohdy v minulosti zneužíván, přičemž na vině bylo formalizované vykonávaní příkazů bez otázek po smyslu a chybějící zpětné vazby. Tu již neposkytují základní organizace a mnohdy ani okresní struktura stran. Zpětná názorová vazba je bohužel nahrazována jednotlivci křičícími ve skupinách na sociálních sítích, aniž by si uvědomovali, že vnitrostranická diskuse je vlastně tímto veřejná a místo, aby sloužila k nápravě a poučení těch, co rozhodují, je medializována a zneužívána. Předpokladem je také návrat profesionalizace aparátu strany rovnoběžně s posílením volených funkcí a názorové plurality, hlavně v horizontální úrovni mezi reálným výkonem obecné zastupitelské politiky, funkcionáři a členy strany. To je řešením pro českou komunistickou levici. To umožní slyšet včas každodenní potřeby občanů a generovat témata s tím velkým „T“. Následná realizace opatření je již úkolem pro vedení a hlavně poslanecký klub.
V rámci EU je třeba internacionalizace myšlenek a koordinace společných postupů na bázi společných cílů. Odvrhnout příčiny sporů z historie, založené na rozporuplných zkušenostech v rozdílných historicko-geopolitických oblastech. Společným cílem musí být dosažení co největšího tlaku na globální kapitál. V první fázi je to finanční kapitál a jeho volný pohyb spolu s jeho neproduktivním hromaděním. Okamžitá mezinárodní kriminalizace daňových rájů a neplacení daní v místě vzniku zisku ve snaze optimalizovat na úkor zemí ve kterých vznikly. Tlak na společnou sociální a pracovní politiku EU spolu se srovnáním podmínek života a práce ve společném trhu. Pokud tento postup nebude viditelný, není udržitelné ani EU samotné.