Naším hlavním cílem je po zhodnocení politické situace se zabývat tím nejpodstatnějším, prioritou, jíž jsou volby do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu.
Jsem přesvědčen, že naše jednání může být velmi racionální a předpokládám, že většina krajů po schválení kandidátních listin, po tom, jak vyhodnotila na krajských konferencích plnění svého politického programu a působení v krajích od roku 2012, je připravena na volební kampaň velmi dobře. Pokud jde o ostatní věci organizačního charakteru, máme před sebou harmonogram rozpracování dokumentu Strategické směřování a hlavní úkoly strany po IX. sjezdu.
Ke zmíněné základní prioritě – přípravě na volby. Zdá se, že v ČR je zvykem nebo tradicí, že krajské a senátní volby v polovině volebního období vyhraje vždycky opoziční strana. Nikoliv ta, která je u moci, jako by voliči tím chtěli dát vysvědčení politické straně, která vládne, a zároveň vyjádřit svůj názor na to, jakým způsobem rozhoduje a jestli plní nebo neplní svůj volební program. Tak tomu bylo téměř vždycky – v roce 2004, 2008, 2012 – vždy zvítězila politická strana, která byla v opozici a byla schopna reagovat na to, co vláda ve svém začátku volebního období udělala nebo neudělala. Nemusím vzpomínat na úplně "modré kraje" nebo Senát, na "oranžovou tsunami", jak tomu říkali sociální demokraté, když obsadili většinu Senátu nebo krajů. Připomenu jen, že v roce 2012 KSČM této situace využila a po sjezdu v Liberci jsme byli schopni nabídnout racionální řešení občanům ČR tak, aby nám dobře rozuměli, aby nás podpořili. Osvědčilo se, že jsme byli schopni ukázat, že pokud dostaneme důvěru, nezklameme.
Co je novým trendem v této situaci? Voleb, zejména krajských, se účastní větší množství voličů. Je to, pokud jde o KSČM, dáno naší prací, ale musíme zároveň upozornit na to, že právě politické strany na jedno použití se znovu pokusí oslovit nerozhodnutou část voličského elektorátu a přilákat je k volbám na něco, co tu ještě nebylo. Nebo také na to, že ti, kteří nejsou známi, osloví a vzbudí naděje v občanech ČR, aby se pokusili o potřebnou změnu poměrů, které tu panují. Je ale také pravda, ať již v případě sociální demokracie, hnutí ANO nebo jiných stran, že ani sebegeniálnější kampaň by nezabrala, kdyby kritická masa občanů neviděla v reálné politice témata, na která požaduje reakci od politických stran.
Kdyby si občané mysleli, že nenabízíme alternativu, tak by nás nevolili. V roce 2012 a 2013 jsme tou alternativou byli a i když jsme očekávali ještě lepší výsledek, byli jsme jedinou politickou stranou, která zvýšila počet voličů, počet mandátů. Je nám ovšem jasné, že se nám nepodařilo dostatečně reagovat na nově vznikající politická hnutí, politické strany, které selektivně reagují na některé problémy společnosti.
Podle mého soudu se nestačí spokojit s tím, že půjdeme proti vládní koalici, že budeme kritizovat, jaká je vládní politika, ale je potřebné říci, co jsme dokázali, jaké navrhujeme řešení nových problémů, které ve společnosti jsou. Je tedy zásadní otázkou, jak jsme připraveni – z pohledu programu a realizace jednotlivých kroků, které jsme si dali do našich volebních programů pro kraje. A jak lidé, které jsme kandidovali, kteří budou představovat naši politiku, budou reagovat. Je jasné, že když si uvědomíme stav, ve kterém se společnost nachází, tak vnímáme určité prioritní problémy, které vyžadují řešení. Samozřejmě některá řešení budou akceptovatelné určitou skupinou lidí, jiná zase jinou skupinou. Jde o to, nakolik se KSČM bude schopna dostat mezi politické strany, které budou řešit převážné množství problémů a jaké budou návrhy na řešení, které budeme předkládat, jestli budou většinou občanů ČR akceptovatelné. Nestačí jen články v regionálních novinách nebo v Haló novinách. Nestačí vysvětlování stavu, ale záleží na tom, co při osobní agitaci, bez níž to nepůjde, budeme nabízet.
Pokusím se ještě o kritický pohled do vlastních řad. Když totiž hodnotím minulé 4 roky od voleb 2012, tak ani dnes se nemůžeme spokojit s tím, abychom si neanalyzovali to, co komunisté dokázali, jakým způsobem zareagovali na problémy občanů, co se změnilo v krajích, kde jsme vládli, a v krajích, kde jsme v koalici nebyli. Myslím, že se nemůžeme spokojit s tím, jak zatím „prodáváme“ vlastní práci. Ale je to realita. Musím poděkovat za odpracované kroky – a vidím jich velké množství u našich funkcionářů – ať hejtmanu Bubeníčkovi, vicehejtmanům nebo členům rad v jednotlivých krajích, ale i předsedům opozičních klubů, kde jsme byli v opozici. Musíme ukázat co předvedli, jakým způsobem se zachovali a jak to bylo hodnoceno ve společnosti. Je potřeba, abychom přesně formulovali to, jak jsme se zachovali, co jsme změnili, jak se změnila tvář kraje. Jestli jsme jen administrovali práci nebo jestli byla viditelná, měla efekt a za méně peněz "bylo více muziky".
Jsem přesvědčen, že některé kraje využívaly své možnosti více, jiné méně. Dovolím si to ukázat na příkladech, např. na inkluzi ve školství. Znovu připomínám, že tento problém děsí naše zástupce, kteří jsou na krajích a při tom ho mají řešit. Ale když jsem se jich dotázal, jestli kraj, kde jsme součástí koalice, navrhne odložení školského zákona, abychom problém buď rozložili v čase, nebo abychom mu zabránili a pokusili se to udělat jinak, abychom nedeformovali i základní školství, tak většinou to bylo tak, že toho nejsme schopni dosáhnout. Na co to ukazuje? Na to, že jde o velmi vážný problém ve společnosti, který nelze podceňovat, a také, že naše první, druhá zkušenost – v Karlovarském a Moravskoslezském kraji – je nedostatečná na to, jak formulujeme konkrétní koaliční smlouvu, pokud koalici uzavíráme o společném vládnutí se sociální demokracií nebo po volbách i s někým jiným. To je, podle mého soudu, věc, kterou si musíme uvědomit a také do ní napřít pozornost zejména krajských výborů. Druhý příklad je jiný – církevní restituce –. Klub KSČM navrhl zdanění církevních náhrad. Aby se potvrdilo, že to není jen problém komunistů, Jihočeský kraj udělal obdobný návrh a ve vládě se zabývají při tom jen posouzením návrhu tohoto kraje. Připomínám, že na jihu Čech jsme se sociálně demokratickou stranou v koalici. Nesmíme zapomínat, že právo legislativní iniciativy, kterou má krajská samospráva, je právem výsostným, které umožňuje řešit řadu problémů a ukazovat na to, jakým způsobem se chápeme některých věcí, jestli jsme nebo nejsme schopni prosadit ten který problém, aby se přeměnil ve formu zákona, tedy závazné formy, která bude fungovat ve státě.
A nyní několik poznámek k volbám do Senátu. Je to pro nás určitá bolestivá záležitost, nechci opakovat známé reality, co jsme dosáhli, respektive nedosáhli ve volbách. Znovu zdůrazňuji, upozorňoval jsem na to v březnu letošního roku, že kandidáti musí být velmi aktivní a vést kampaň doslova od března až do října. Realita je jiná – ze dvou důvodů. Za prvé slovo do vlastních řad – někteří nechtějí tak dlouho vést kampaň. Za druhé – jakmile se zveřejní jméno kandidáta do Senátu, je třeba počítat s tím, že média, která vlastní nebo ovlivňuje buď pravice jako politické strany nebo jako držitelé peněz, přestanou publikovat i třeba odborné články kandidáta, protože nebudou chtít připustit, aby byl prezentován. Tak naše taktika není v souladu s našimi záměry. Schválili jsme naše kandidáty, ale to, jakým způsobem je prezentujeme, neodpovídá realitě, jakou chceme uplatnit. Neplatí to samozřejmě o všech médiích, ale média, která vlastní jiné politické strany či hnutí nám opravdu nebudou prezentovat protikandidáty. Prostě to neudělají, nemají o to zájem. A byť by ten kandidát trefoval hřebíček na hlavičku.
Je potřeba, aby ÚOVŠ přece jen rozdělil svoji práci na záležitost strategické linie voleb a na konkrétní kroky taktiky, které je třeba uplatňovat. Je důležité, abychom byli schopni najít dostatek lidí vedle individuálního kandidáta, kteří budou schopni našeho kandidáta podporovat, udělat mu zázemí, které bude pomáhat, abychom byli schopni uspět.
Co je realitou společnosti? Je to polarizace české politiky. Je evidentní, že jsme v jiné situaci než v roce 2012 a 2013. Za prvé ve prospěch hnutí ANO mluví to, že jsou trvale bráni mezi lidmi za ty, kteří bojují proti korupci, přestože tak nečiní. V jejich neprospěch svědčí také to, že ti, kteří sledují politiku, už to za poslední dva roky rozpoznali. To je realita. A kam tedy musí směřovat naše práce? Abychom byli schopni rozlišit slova a činy. Abychom těm, kteří říkají – budeme proti korupci, říkali – ale nebudete, protože jste nepřipustili např. návrh KSČM zákona o majetkovém přiznání, který je jiný než ten váš, který klouže po povrchu a nakonec nic neřeší. Mohl bych mluvit o dalších věcech, vzpomněl bych, jak je to s církevními restitucemi, nezměnou daňového systému, který vyhovuje vlastníkům velkých firem nebo velkých politických stran a hnutí.
Je před námi velký úkol, který je po sjezdu vnímán aktuálně, a to je otázka – co s historickou kategorií politická strana. Jako marxisté víme, jestliže je něco historickou kategorií, tak to v určitém historickém okamžiku vzniká a v nějakém historickém okamžiku to zanikne. Máme ústavní systém položen na principu svobodné soutěže politických stran. Ale 26 let od Havlovy nepolitické politiky jsme svědky denunciace politických stran odleva doprava. Nejen KSČM, ale jakékoliv politické strany. Komu to vyhovuje? Vyhovuje to nadnárodnímu kapitálu, velkým ekonomickým skupinám, které mohou lépe rozdělovat společnost, aby se lépe ovládala, a vytvářet si ony politické strany nebo politická hnutí na jedno použití, která poslouží 4 roky, pak vypadnou z politického života, nahradí je jiným politickým hnutím, zafinancují ho, a když už se zase znemožní, protože prosazovaly lobbystické zájmy národního nebo nadnárodního kapitálu, tak samozřejmě zanikají a přestanou sloužit. Je potřeba, abychom si uvědomili, že pokud chceme, aby souboj politických stran, svobodná soutěž podle Ústavy ČR, musíme být jako politická strana schopni jednotného postupu a obrany toho, že jednotlivá stanoviska nemohou sloužit ke krátkodobému účelu. To umožňuje, aby potom lidé vnímali, že je strany nebo politická hnutí podváděly a že slouží úplně něčemu jinému, než byla jejich prezentace.
Pokud jde o zahraniční politiku, jsme svědky brexitu, tedy odchodu Velké Británie z Evropské unie. Hlasování v Británii vyvolalo různé reakce, protože někteří se těšili, že lidé zapomenou na to, jakým způsobem funguje nejen bruselská byrokracie, ale jak fungují vlády jednotlivých národních států. Ty totiž místo toho, aby dál hájily národní zájem, tak hájí zájem, který je velmi vzdálen zájmům občanů, které mají zastupovat. Připomínám, že žádná vláda nemá moc v té zemi natrvalo. Má propůjčeno jak vládnutí, tak rozhodování o majetku všech a jakékoliv volby ji mohou smést. Zapomínání na sliby, které dává, je velmi nebezpečné. Co je ale nebezpečnější než brexit, je nadcházející zasedání paktu NATO ve Varšavě. Omlouvám se v této souvislosti členům ÚV za to, že je znovu, už potřetí, vyrušíme ze zasedání, aby posílili řady těch, kteří přijdou na demonstraci proti paktu NATO.
Za prvé – proč jsem s tím souhlasil? Pro nás je boj proti agresivnímu paktu NATO prioritou. Za druhé – připravované zasedání paktu je klíčové pro současnou situaci míru ve světě. Za třetí – nevyjádřit se k tomu a nedat najevo, že nesouhlasíme s tím, s jakým mandátem tam jde vláda ČR, by bylo nikoliv riskantní, ale chybou. Varšavský summit bude v určité krizi ze dvou důvodů. Za prvé – pakt NATO je tak rozšířen, že jednotlivé zájmy už nelze sladit. A nemusím to dokumentovat na vztahu Turecka a Řecka. To je starý spor, ale existují velmi odlišné zájmy např. ČR, SR, Maďarska, ale i Řecka, od např. pobaltských států nebo Polska. A předpokládám, že na tomto summitu ty nejagresivnější síly v NATO, tzn. USA, Turecko, a s nimi Rumunsko a Polsko se postaví do role, že je potřeba najít další důvod k válce vůči Ruské Federaci. Nejde o společenské režimy, nejsme před 2. světovou válkou. Jde o to, co bylo hlavním důvodem 1. světové války, zdroje surovin, zdroje vody apod. A v tomto ohledu důvod k válce se hledá v tom, že se naruší smlouva z r. 1936, která říká, jak se smí nebo nesmí používat Černé moře. A návrh, který tam padne, tedy že má být velké cvičení, včetně atomových ponorek v Černém moři za účasti tisíců amerických vojáků, jednoznačně porušuje tuto 80 let starou smlouvu, která byla mj. potvrzena v »helsinském závěrečném paktu«. To je závažný důvod. Protože už před dvěma lety se pokusili Američané tento důvod k válce najít. A tehdy ruské letecké síly odstavily americký křižník. Ale tentokrát nejde o jedno plavidlo, ale o velkou námořní sílu, která by operovala v Černém moři v rozporu s těmito smlouvami. To samozřejmě se nebude líbit dalším členským státům, což může vyvolat jiné postupy, než si přejí Spojené státy, byť se třaba nakonec nátlaku USA podřídí. Je otázkou, v jaké skupině bude vláda ČR, její zástupci. Jestli budou na straně těch, kteří budou proti tomu, aby se našel důvod k válce, aby byla rozpoutána válka, která by měla nedozírné následky nebo se postaví za další eskalaci napětí.
Je tedy naší povinností se k tomu vyjádřit, najít dostatek odvahy říct, že s tím zásadně nesouhlasíme, že je to pro nás věc, která hraničí s přežitím nebo nepřežitím nejen občanů ČR, ale celého lidstva a že je dobrý důvod pro to, abychom dál usilovali o zákon o referendu a vyvolání referenda o tom, jestli zůstat nebo nezůstat v tak agresivním paktu, který nerespektuje mezinárodní právo. To je nejpodstatnější.
Jistě na onom varšavském summitu bude řešena řada různých drobností, vyhodnocení, jak je to krásné, že už nikdo neprotestuje, ale nebude se mluvit o tom, že už ani nikdo nemává, když projíždějí američtí vojáci z Německa až do Pobaltí. Budou tam určitě projednávána témata, která jsou ohrožující pro světový mír.
Přeji nám, aby dnešní zasedání bylo racionální, abychom byli schopni naplnit jeho hlavní cíl a abychom se vyjádřili k projednávaným záležitostem způsobem, který odpovídá suverénní politické straně, která má nejlepší perspektivu v krajských a senátních volbách uspět.