Pokud doma nemáte potomka v teenagerském věku, tak asi nevíte, že správná odpověď na otázku z nadpisu je: »Naše růžová budoucnost«.
Když jsem dostal tuto otázku od svého syna, tak jsem se usmál. Určitá lehkovážnost k tomuto věku patří. O to víc mě ale v posledních měsících nepřestávají překvapovat názory, které slýchávám z určitého spektra společnosti. Jsou to ty, které vidí zářnou budoucnost naší země v překotném ukončení těžby uhlí a s tím související omezení hutního a ocelářského průmyslu. Tato situace dopadne zejména na Moravskoslezský kraj. Ale nenechte se, prosím, ve zbytku republiky přesvědčit, že obětování tohoto regionu se vás nedotkne. Zejména lidé z oblasti IT si nyní mnou ruce (nechci jmenovat žádnou stranu, která brázdí naše politické moře), jak se jim bude skvěle žít v nově transformovaném prostředí. Bohužel zapomínají na to, že je potřebné se na nastávající »pouhelnou« etapu připravit.
Zapomínají, jak často používají výrobky z kovů. Možná u svých PC sedí na židlích, které mají kovové podnože, sedí v budovách, které mají minimálně železobetonové základy (tedy aspoň to předpokládám), používají dopravní prostředky, které asi nebudou zcela plastové. Pokud jsou příznivci životního prostředí, jistě vědí, že kov je materiál s vynikající možností recyklace. Stát, který nemá zajištěny vlastní zdroje železa a oceli, který nemá zvládnutou technologii jejich zpracování do nejvyššího stádia finalizace, je vnímán jako rozvojový. Aktuálně se o potřebnosti těchto materiálů přesvědčují všichni, kdo staví, kdo kovy zpracovávají. Cena železa stoupla od počátku roku o 150 procent, cena oceli o 80 procent. Prodražují se všechny realizované investiční akce.
Přísliby miliardových dotací z fondů EU jsou pěkná věc. Jen je třeba vidět jejich cenu v širším kontextu. Plánované projekty potřebují pro své schválení mnohdy několik let, než se realizují.
P.S. A pokud si to někteří čtou v kavárně u kávy, tak jim plastové lžičky asi taky brzy skončí…